Nechávám klouzat prsty po vláknech odbíhajících od česance.. tu rychle, v pravidelných intervalech, tu zase zpomalím, pustím vláken víc, aby se na přízi vytvořila zlatavá kapička eri hedvábí. Hledám dokonalost v nedokonalosti. Ne proto, že bych to neuměla technicky správně. Ale proto, že je to pro mě uvěřitelnější. Dokonalost není o technice, není ani o barvách, ani o materiálech, ani o konzistentnosti příze… dokonalost je, když si všechno sedne tam, kam má, a vy s výdechem řeknete: “ano, tady To cítím…”
Tahle alchymistická příze vyšla na 610 metrů při váze 118 g. Je v ní bluefaced leicester (vlna), tussah, eri a muga hedvábí, vše ponechané ve své přirozené barvě.
Co se děje v mé hlavě, když něco vytvářím? Jsou tam střípky příběhů jako tenhle… neukotvené v čase, neukotvené v prostoru, mnohdy popisují spíš náladu, než nějaký děj. Málokdy mám potřebu je psát, ale na pozadí mých tkanin a přízí bývají silně přítomné a promlouvají.
Několik let zkoumám tohle propojení a doufám (a pochybuji zároveň), že vám ty příběhy zvládám předat i bez toho, že bych si hrála na spisovatelku. Ale občas není na škodu postrčit vás při dívání se na nitě tím stejným směrem, kterým jsem šla při jejich vytváření.
Našlapoval pomalu, jako kdyby se pokoušel nezanechat otisky svých bot v prachu, pod kterým už před lety zmizela podlaha. Kolem něj vrzala dřevěná prkna pod vahou dalších tří párů nohou, do nosů jim lezl nepříjemný kořeněný puch a vidět bylo jen tolik, co osvětlil pomalu umírající den skrze otevřené dveře. Jeden z mužů otevřel okno, aby do zatuchlé místnosti pustil vzduch a alespoň tu trochu světla, co venku ještě zbyla. On přimhouřil oči a obě ruce si dal před obličej na obranu před zvířeným prachem, co mu teď dopadal na ramena a na zem všude kolem něj. Jen pomalu ty ruce vracel zpět a nejspíš si ani neuvědomil, že tak trochu zamrznul v čase.
“Vypadáš, jak kdybys viděl ducha.”
“Já ho vidím,” zašeptal do doznívajícího smíchu svého značně mladšího společníka. I v tom šepotu se mu zachvěl hlas. Kolem sebe slyšel rány, šoupání nábytku, nadávky, pokašlávání, ale jediný zvuk, co vnímal, jak se blížil ke stolu před ním, bylo stále silnější hučení v uších. Rozhlížel se. Byl tam neskutečný bordel, jako kdyby to tady někdo několikrát převrátil vzhůru nohama a prohledal každou skulinu. Rozbité sklo na policích i pod nimi, roztrhané knihy, rozbité vybavení, celé ulepené od toho, jak na něj vytékaly obsahy skleněných lahviček; sušené byliny zavěšené u stropu, rozšlapané po podlaze a všude mezi tím. Zastavil se u stolu a pohled se mu stočil k jednomu scvrklému kořínku mandragory na dosah jeho ruky. Jen neznatelně pohnul prsty, aby se ho dotknul. “Všude ji tu vidím,” řekl tak tiše, že ta slova splynula s pouhým výdechem.
“To si děláš prdel?!”
Naštvané nadávky ho probraly z toho tíživého transu, do kterého se propadal. Jeden z mužů si očividně do něčeho sedl a teď se kroutil a tahal si za kalhoty, aby si dohlídl na zadek. Ostatní se mu smáli a čím víc nadával, tím víc si ho dobírali. Jasně, asi si pro nocování mohli přát lepší místo, než tuhle opuštěnou páchnoucí chatrč. Ale poslední dva týdny strávili venku a tak byli fakt rádi, když na ni v lesích narazili. Zvlášť, když venku každou chvíli pršelo.
On se ale nesmál. Přesunul se k jenom z regálů, na kterém byly kdysi dávno vyskládané skleněné flakónky. Ve dvou řadách, pečlivě popsané, každý měl své místo, každý měl svůj účel. Tehdy. Teď mu z té spouště zhořklo na patře. Jeho podvědomí si nějak odmítalo připustit, že to tu prostě vyrabovali lidé poté, co tohle místo zůstalo opuštěné. Před očima viděl plavovlásku a každý ten střep rozehrával v jeho mysli děsivé scénáře toho, co se tu stalo. Chvíli trvalo, než si uvědomil, na co se to právě dívají jeho oči, zatímco se jeho myšlenky toulaly v minulosti. Ustoupil.
“Měli bychom jít,” zavolal znovunalezeným hlasem. A ještě jednou, když si uvědomil, že ho nevnímají. “Hej!” houkl na ně a začal sbírat jejich věci a zvedat je ze židlí. “Jdeme, hned!” zavelel. Nechtěl jim to vysvětlovat a ještě víc nechtěl hledět na jejich znechucené výrazy. Ne, fakt se jim nechtělo ven do noci. “Dělejte! Zvedejte se!” cpal jim do rukou jejich batohy a zbraně. “Raději stokrát zmoknu, než tady chcípnout. Kdo ví, co za magora tady žilo a co za svinstvo je tu vylitý,” ukázal na polici za sebou. Magor… to slovo se snažil vyslovit co možná nejvíc lhostejně, ale vzpomínky potlačit nedokázal. Jeho důvody, proč odtud odejít, byly naprosto sobecké a v duchu děkoval předkům, že dva z nich konečně pochopili, o co mu jde, a přestali protestovat. Najednou začali vidět i to, co dřív pod příslibem noci pod střechou ignorovali. Rozšlapané kosti hlodavců i ten štiplavý puch nabíral úplně jiných významů. Ten s mokrýma kalhotama se znovu chytl za zadek a vytřeštil oči. Zavřeli okno a práskli za sebou dveřma, jako kdyby ty mohly za jejich podělané životy.
Znovu opuštěná chatrč ztichla a když v dálce dozněly i hlasy odcházejících mužů, prach opět dosedl na své místo, jako kdyby se tu nic nezměnilo. Jako kdyby tahle krátká návštěva byla jen nepatrný záchvěv vzduchu, jen okamžik v historii celého světa. V hlavě jednoho stárnoucího muže ale poslední minuty změnily mnohé. Věděl, co vše měla alchymistka v malých skleněných lahvičkách, to ale nebylo to, co jeho mysl tížilo nejvíc. A netrápil ho dokonce ani ten jeden flakónek tam nahoře v regálu… ten, který byl označený symbolem rtuti.