Poslední týden jsem průběžně barvila příze do vzorníku, který jsem si založila a který poprvé za ty roky, co koketuju s přírodním barvením, hodlám vést tak nějak seriózněji. Asi se mi ten vztah přeci jen trochu dostal pod kůži.
U barvení syntetickými barvami jsem se hnala za konkrétním odstínem nebo alespoň za představou toho, kde s přízí skončím, když mi na konkrétní barvě zase až tolik nezáleželo. Tam to bylo o dodržení postupu. Znát poměry váhy příze a barev, znát specifika materiálů a dokonce i jednotlivých odstínů barev. Nebylo toho málo, ale byl to nutný a zcela zvládnutelný základ. Ale ve výsledku všechno tohle bylo důležité hlavně proto, aby se barva nakonec nevymývala, protože co se obarvení týče, vždycky to nějak chytlo.
Opakovatelnost. To je slovo, jehož význam jsem se s přírodním barvením naučila velmi rychle zapomenout. Pro klid mojí duše. Je tu tolik věcí k pochopení, tolik znovu nalezených znalostí chemie, strašně moc proměnných. Vždy sledujete jen barvící potenciál suroviny a máte soubor postupů, jak ho za ideálních podmínek naplnit.
Váhu, pH, teplotu, čas… to vše můžete změřit. Minerály ve vodě, postupy… to lze také ovlivnit. Jak ale změříte kvalitu kořínku nebo to, jak moc velký vliv má místo a čas sběru vašich surovin? Bude mi ten břečťan, co jsem si posbírala u lesa barvit stejně jako ten břečťan z anglické zahrádky od paní támhle na instagramu?
Když syntetickými barvami nabarvíte přízi správně, přadeno vymyjete a necháte ho uschnout, máte výsledek. Můžete soudit, jak moc jste naplnili svá očekávání, protože víte, co porovnáváte. Máte to přímo před sebou – ve své neměnné podobě.
Když jsem barvila syntetickými barvami, chodívala jsem se co půl hodiny dívat na sušák, jestli jsem tam, kde jsem chtěla být. Zvažovala jsem, jestli to ještě má šanci trefit hřebík na hlavičku, až to kompletně uschne. Snažila jsem se držet se instrukce, že člověk nikdy nemá soudit ještě mokrou přízi, ale nešlo mi to. Snad nikdy jsem nehodnotila barvu příze až v ten pravý čas. A teď už to nejspíš ani nikdy nezažiju. U přírodních barev není totiž nikdy ten pravý čas soudit výslednou barvu.
Přírodní barvy zrají. I ty zcela správně zafixované. I ty naprosto ověřené „držáky“. Ano, u některých byste rozdíl v průběhu času sotva poznali. Jiné vám za čas o něco zhnědnou či zešednou, některé zblednou a jsou i takové, které se na přízi neudrží vůbec.
Přírodní barvení je hodně o znalostech, protože zdaleka ne všechny rostliny, ze kterých při vaření leze barevná voda, vám přízi dokážou trvale obarvit. Naopak, spousta z těch lákavých surovin, co vám při povaření rychlostí blesku vyrobí fialovou, či fuchsiovou lázeň, pak s podobnou rychlostí z obarvené příze vybledne. A když ne, tak odstíny, které z takových nálevů dostanete, jsou jen v málo případech totožné s barvou vyluhovaného materiálu. Je ale tohle důvod, aby byly některé rostliny pro barvení nepoužitelné? Ne… třeba právě tahle pomíjivost někoho přitahuje. Jen je potřeba vědět, čím nebarvit přízi na tapiserii, která má uchovat historické svědectví pro příští tisíciletí.
Přírodní barvení je o zkoušení a správném kombinování mnoha proměnných, z nichž některé nedokážete ovlivnit. Lze barvit intuitivně, jen s dodržením základních postupů extrahování barviva ze suroviny a správné fixace na přízi. Lze zkoušet, co z okolí bude fungovat, jde si navzorkovat všechny lokální suroviny… kdo ví, jestli se mezi nimi neskrývá zlatý grál. Takové barvení bývá odpočinkové, naprostá terapie pro duši. Rostliny voní po celé kuchyni, příze pak po medu a i když náhodou dusíte něco, co zrovna po fialkách nevoní, děláte to s pocitem zasvěcení; já často v úžasu. A ten pocit zasvěcení pak cítím v každé čajové směsi i v oškrabané mrkvi. Najednou se přistihnete, že domů nesete pampelišku, abyste z květů udělali med, listy obarvili vzoreček příze a z kořínků si upražili kafe.
Že jsou látky a příze barvené přírodní cestou všechny do jedné blednoucí a nedají se prát, to je mýtus, kterému jsem dlouho věřila. To jsem ale ještě nebyla tkadlena. A ani barvířka. A ani Háta. Přírodní barvy jsou takové, jaké máte možnost si je udělat. Existují neskutečně kvalitní, spolehlivé a trvanlivé cesty, jak barvit celou paletou sytých barev různé materiály.
Přírodní barvení není výsada bláznivých ženštin, co trhají byliny při měsíčku a po nocích spřádají vlněné nitě (mávám, mám vás ráda a vím, že neurazím). Existují převážně zahraniční a zaoceánské eshopy, kde lze sehnat sušené suroviny, které u nás nerostou, extrahovaná barviva, podpůrnou chemii pro barvení i literaturu. Seženete i vzácná barviva získávaná více či méně historicky akurátními postupy. Za tisíce… za desetitisíce… ale seženete. Nicméně zpátky na zem z barvířských purpurových výšin.
Shrnuto a podtrženo, tenhle způsob barvení není snadnější a rozhodně není ani levnější, jak by se mohlo zdát. Stejně jako to syntetické, i toto barvení se opírá o vědu a naučit se (opravdu se naučit) barvit přírodně vyžaduje poctivé a dlouhodobé odevzdání se tomuhle cíli. Nepochopíte to z jednoho zamíchání lektvarem v kotlíku.
Já tohle všechno vím. Znám ty proměnné, vím jak nepředvídatelné tohle barvení umí být, ale stejně…
Měla jsem zrovna v hrnci nálev suroviny, která má potenciál dát přízi namodralé tóny. Jediné, co mi z toho v podmínkách, které jsem dokázala vytvořit, lezlo, byla ale krémová a šedohnědá. Moc krásné odstíny, jemné, přesně takové moje. Ale nebyla to modrá. A znovu jsem měla v hlavě ty otázky:
„Je tohle vážně ta cesta?“
„Chceš se pokaždé klepat, jestli se trefíš alespoň do barvy, když už sytost a konkrétní odstín prostě nedáš?“
„Fakt chceš pokaždé vzdychat nad tím, že ti to na hedvábí chytlo úplně jinak, než na tu vlnu, na které se ti to tak líbilo?“
„Hele a ta spotřeba, 1:1 suroviny a příze, kde to budeš brát? Kde na to budeš brát? Není lepší vždycky odsypat gram nebo dva z krabičky za stovku?“
„Dobrý no, barvení jednou barvou je sice možná pěkný, ale jak hodláš dělat jiný barvířský techniky?“
TAK-UŽ-SAKRA-MLČ!
Často při tvorbě něco poslouchám. Já tak obecně pořád něco poslouchám. Asi že se sebou nevydržím dlouho potichu, poslouchat svoje vnitřní monology a tak… Mnohdy mi to tu hraje prostě jen jako kulisa, kterou skoro nevnímám. Zrovna jsem měla puštěný youtube a na něm nějaké video o přírodním barvení, které mi bylo nabídnuto algoritmem. Moc jsem to nevnímala a zpětně ani nemůžu vzdát hold autorovi, protože už zkrátka nevím, co jsem to poslouchala. Ale do té mojí zoufalé snahy přivést nahnědlou přízi k modrým tónům ke mně dolehla krásná myšlenka, kterou jsem potřebovala adoptovat. Budu parafrázovat:
Když barvíš přírodně, nehoň se za výslednou barvou. Buď vděčná za každou jednu konkrétní barvu v ten konkrétní okamžik a v každém dalším okamžiku od nálevu až po roky na sluníčku.
Já už možná nezažiju to, že co jednou nabarvím, to už mi zůstane. Ale bez přírodního barvení bych nezažila ten pocit, když si u vaření utrhnu snítku tymiánu a dám ji do vedlejšího hrnce, abych k ní druhé ráno přidala klubíčko hedvábí. Neprocházela bych se po lese s duší čarodějky, chutí bylinkářky a s očima barvířky.
