NA STAV

Asi už nespočítám, kolikrát se mě někdo po zveřejnění fotky příze zeptal, jakto, že se mi to nezamotá. Zamotá, čas od času jo a občas v takových chvílích, kde si zpětně říkám, že to snad není ani možný. Stačí, aby při klubíčkování vyjela nit trochu výš a v té rychlosti si ani nevšimnete, že se vám hromadí příze nahoře. Další vrstva to pak překryje, ale když to vezmete ke snovadlu k odměření osnovy, v jednu chvíli místo postupného odvíjení se ze středu klubka vyskočí chuchvalec nití, strhne s sebou i druhý konec a vy na pár minut ztratíte snovací flow. Když ztratíte kontrolu nad tvarem přadena při praní, jste v loji klidně na pár hodin. No a když nepohlídáte napětí celé osnovy při zavlékání na stav, moc toho neutkáte. 

Je jen jeden jediný způsob, jak ty nitě udržet nezamotané v okamžiku, kdy je nic jiného (snovací rám, klubíčko, zapletení do copu…) nedrží. Napětí. Klubíčkujete pod napětím, snováte pod napětím, cívky motáte pod napětím, občas napětím nemůžete ani spát… a jediné napětí, které fakt nefunguje, je napětí mezi dítětem a volně ležící přízí. 

Jasně, že se mi občas něco zamotá. Ale ťuk ťuk na dřevo, už to je spíš výjimka a ne pravidlo pro každou osnovu. Chce to praxi a fakt je, že tu nezískáte utkáním dvou šátků ročně. Člověk se buď musí pekelně soustředit, nebo to mít už zautomatizované. 

Natažení osnovy na stav byla dlouhodobě moje nejméně oblíbená činnost z celého tkaní. Na obou podlahových stavech, co mi prošly rukama, to bylo fyzicky náročné, místy až bolavé. On ten tah osnovy na nosící šátek je “překvapivě” velký… no… kdo by to od tisícovky nití čekal, že? A jak je můj malý podlahový stav jinak úžasný, tak při navíjení osnovy mě vyloženě rozčiluje. Má tak malou kličku, že ustát ten tah je vždycky o prsty a o zápěstí. 

Na stolní stávek se osnova natahuje mnohem snadněji, už jen proto, že u tohohle konkrétního stolního stavu se tak nějak předpokládá, že budete pracovat s menším počtem nití o kratší délce, protože víc se tam nevejde. Konečně jsem po letech tkaní pochopila, jak někdo může během dvou, tří dnů osnovu na pléd natáhnout a utkat. Fakt mi to bylo záhadou. 

Bylo kolem druhé odpoledne, v pět jsem měla jít do divadla. Chtěla jsem se po dlouhé době trochu namalovat a tak, že jo… Na podlahovém stavu s x metrovou osnovou bych se do toho nikdy nepustila, protože bych neměla šanci to svým šnečím tempem stihnout. 

Natahování osnovy má několik fází a jejich pořadí záleží na tom, jakou ze dvou běžných cest si tkadlena vybere. Osnovu je každopádně potřeba namotat na válec, který je v zadní části stavu, provléct nitěnkami, provléct paprskem a přivázat v přední části stavu. A nebo provléct paprskem, provléct nitěnkami, namotat na zadní válec a přivázat na přední. Používám oba způsoby, protože na některé projekty mi to vyhovuje tak a na druhé onak. Tentokrát jsem šla první cestou. Osnovu jsem prošpikovala tyčkama, které mi při natahování podrží pořadí nití, upevnila ji na zadní část stavu, přehodila ji přes jeho horní část, kde jsem nitě rozprostřela ve správném pořadí na správnou šířku. K tomu mi pomohl rozřazovač, tedy jakýsi hřebínek, který mám na obou stavech upevněný nahoře. Mimochodem, super inovace. Na prvním stavu jsem používala desku s nabouchanými hřebíky. Dál jsem osnovu přehodila přes přední okraj stavu, rozdělila na podobné prameny a ty zatížila stejně těžkým závažím. Ahoj napětí, už se mi po tobě stýskalo. Takto jsem začala navíjet. Vzadu točím kličkou a hlídám, aby byla každá nit stejně napnutá. Takže hladím osnovu až do zblbnutí, snažím se předejít prasknutí nití, co se zacuchaly a nechtěly přejít přes rozřazovač, napínám ty povolené… Při každém otočení o 360 stupňů proložím namotanou osnovu dřívkem a pokračuju až do chvíle, kdy mi ciknou závaží o hranu stavu. To musím závaží posunout a vrátit se zase dozadu. Přestávám, až když mi zbývá k namotání osnova jen o něco kratší, než je délka stavu. Stíhám divadlo. Namalovat se nestíhám. 

Z divadla se vracím o půlnoci a protože se mi nechce spát, pouštím se do protahování nitěnek. Beru si k tomu přítelkyni na telefonu – jinou tkadlenku, která má v tuhle noční hodinu velmi podobný program a je fajn v tom nebýt sama. 

Na tomto stavu mám dispozici čtyři listy. Představte si to jako čtyři řady šňůrek s očky. Každá nitka z osnovy má projít jedním očkem na jednom ze čtyř listů. Řídím se vybraným vzorem. Prakticky tak rozdělím nitě osnovy do čtyř skupin, které pak můžu ovládat najednou pomocí čtyř páček. Musím zachovat pořadí, nesmím nikde nic překřížit, nesmím si splést list, jinak mi to nebude vzorovat tak, jak chci a v tkanině budou viditelné chyby, které je potřeba dřív, nebo později opravit. Takže všechno po pár nitkách kontroluju… asi si dovedete představit ten telefonní hovor plný mlčení a počítání 4, 3, 2, 1, 4, 3, 2, 1, 3, 4, 1, 2, 3, 4,… 

Nitěnky jsem zvládla dodělat druhý den ráno. Paprsek je už jen maličkost. Prostě ty nitky ve stejném pořadí protáhnete kovovým hřebínkem, kterým pak osnovu při tkaní přitloukáte. Osnova se naváže vepředu, rovnoměrně vypne, přidá se okrajová nit a na zkoušku se utká zatkávka. Těchto pár centimetrů vám jednak ukáže, jestli máte správně vzor, a jednak vám nitky pěkně rozprostře, protože po přivázání osnovy jsou rozděleny do skupin. 

A začalo se tkát. Teprve teď. Sranda co?