V prosinci jsem z malého ručního stavu sundala tuhle lehoučkou hedvábno-lněnou šálu, kterou jsem pojmenovala Architekt.

Na osnově zbývalo k vytkání něco málo přes půl metru a já s ním měla své plány. Kolem obrazů se tkalcovsky motám fakt dlouho. A nejen tkalcovsky. Je proto trochu divné, že nám doma žádný nevisí, máme tu jen holé zdi…

Natáhnout tkaninu na rám, aby tak sloužila jako obraz, to rozhodně není žádná revoluční myšlenka. Když jsem napínala do rámu tenhle konkrétní kousek, vzpomínala jsem, jak jsem si takto hřebíčkama přibíjela na stlučený rám staré bavlněné prostěradlo, abych ho našepsovala a mohla na něj malovat.

Měla jsem v ruce vícero tkanin, kterým by zarámování slušelo, ale mně víc sedí to utkání něčeho, co pak skončí na zdi cíleně… a ne jen proto, že mi tu kus tkaniny zbyl a já nevím, co jiného s ním. Takové obrázky však také mají své místo ve světě ručně tkaných výrobků a nechci je nijak shazovat. Tím spíš ne, když je mi jasné, že někdy určitě i já takto své přebytky proměním v něco, co druhým ozdobí zeď. Ne ale tentokrát.

Tenhle obrázek je tak trochu satisfakcí za předchozí promarněnou osnovu, na které měly vzniknout minimálně tři obrazy, ale já jsem tak dlouho měnila plány, až mi celá osnova skončila v šuplíku.

Tenhle kousek osnovy byl tedy od začátku tkaný s tím záměrem, že skončí natažený na rámu. V tu chvíli jsem ještě netušila, jaký boj to napínání nakonec bude, ale to předbíhám. Nejdříve bylo potřeba poprat se scénou. Pustila jsem si do uší hudební kulisu, jejíž příběh jsem volně vetkávala do připravené osnovy.

Pohrála jsem si s jednou z několika technik, které sama pro sebe souhrnně nazývám „malování útkem“.

Když nepočítám příze na „ozdůbky“, celý útek je pouze jedna jediná příze, kterou jsem cíleně vytvářela různě působící plochy. Jednoduše řečeno, z řádku na řádek a dokonceu v rámci jednoho řádku jsem měnila vzor a to, jestli má v tkanině na lícové straně dominovat (být více vidět) útek, osnova, nebo má být vazba vyvážená. Mému záměru byl ku prospěchu i charakter útkové příze, která je kombinací bavlny a lnu. Ale ne takovým tím běžnějším způsobem, kdy se materiálově různá vlákna smíchají dohromady a pak se upředou do byť třeba trochu melírované, ale pořád dost jednotně působící příze. Tady byly nejdříve upředeny zvlášť dvě jednonitky – jedna lněná, druhá bavlněná – a teprve ty se pak se seskaly do výsledné příze, ve které tak byly oba materiály zcela jasně viditelné. No a vzhledem k tomu, že bavlna a tento konkrétní len mají naprosto rozdílný odstín a byly celkem nekonzistentně upředené, tahle výsledná příze v útku sama o sobě vytváří tu výraznější a tu nenápadnější místa.

Kombinace techniky a příze byla sama o sobě dost nosná na to, abych si mohla odpustit komplikovanější vytkávání motivu. Vzniklý průchod trním tak doplnilo pár pruhů z vlny a ramie a po sundání ze stavu jsem dodělala poslední detaily plstící jehlou.

No a pak jsem asi tři týdny nebyla schopná zvednout se a sehnat rám.

Samotné napínání obrazu na rám možná už mohlo být jen třešničkou na dortu, jenomže ono je těžké napnout tkaninu tak, aby se žádná linie nedeformovala. Ve zkratce, trvalo to strašně dlouho, ale nakonec se podařilo. Teď už ho jen pověsit… to ale nebude úkol pro mě. U nás jsou holé zdi a holé zůstanou…