Konec prosince 2021. Mám za sebou pár (téměř doslova) prvních na kolovrátku upředených klubíček a před sebou krabici s lokální vlnou. Nepřebranou, nevypranou, nevyčesanou. Začínám se učit.

Jsem chronický nedodělávač s velkou dávkou kreativity, totální neschopností být v klidu a naprosto nechápu koncept soustředění se na jedinou věc. Prostě se snadno nadchnu, skočím do věcí po hlavě, pár dní/týdnů/měsíců v nich žiju a… a nic. Prostě nic.

Čas od času mi to komplikuje život (protože třeba napíšu bakalářku, obhájím ji, ale už se nehecnu na státnice), potenciálně ohrožuje život (protože nejsem schopná zvednout telefon a objednat se k doktorovi), háže spoustu otazníků do mých sociálních vztahů (protože je prostě subjektivně strašně těžké odepsat na sebeobyčejnější zprávu a čím dýl člověk mlčí, tím těžší to je)…

… ale taky mám vždycky tak 3 až 5 rozdělaných věcí, pro které jsem nějakou dobu hořela, ale ono to nějak vyhaslo. Hlava by chtěla, srdce by chtělo, ale…

Kdo to máte podobně, určitě víte, jak důležitá je systematičnost, jak důležité je vytvořit si a dodržovat „rituály“, abyste byli schopní nějak rozumně fungovat… naučíte se s tím pracovat, nebo vyhoříte. A pravda je, že i v řemesle a umění tohle pomáhá.

Tahle soví osnova vznikala na popud skoro až otravného nutkání zpracovat jeden zcela konkrétní příběh. A vznikala v době, kdy jsem do nějaké naučené systematičnosti měla opravdu daleko. O to větší výzva to byla, protože jsem od začátku věděla, že tohle tkaní bude vyžadovat velkou dávku trpělivosti a pevnou vůli.

Na každém začátku se mi pořád těžko věří, že z pár takových hromádek čehosi může vůbec něco vzniknout.

Chci vám nejdříve ukázat tuhle fotku. Bylo to moje vůbec první setkání s vlnou, kterou jsem musela zpracovat včetně prvotního přebrání a vyprání. Chtěla jsem si to alespoň jednou vyzkoušet, abych věděla, o čem tenhle proces je. Kdybych to takto měla dělat pokaždé, nestačilo by mi na to mé minimální vybavení. To totiž sestává z kolovratu a česací desky, která se běžně na takovéhle česání vlny nepoužívá.

1 – přebrané, neprané rouno (60 g)

2 – vyprané rouno (60 g)

3 – lehce pročesaná vlna (60 g)

4 – vlna připravená k předení (60 g)

5 – upředená jednonitka (60 g, cca 420 m)

6 – hotová upředená dvojnitka (60 g, cca 210 m)

Na konci ledna 2022 jsem měla příze nachystané, takže příprava vlny, předení a barvení mi nakonec zabralo asi měsíc. Na fotce výše rozhodně není vyskládaný všechen materiál, ale tato přadénka mi sloužila jako vzorkovnice, na kterou jsem se chodila dívat mezi kreslením návrhu sovy a snováním osnovy. Zprava na fotce vidíte čtyři přadénka ručně předené romney vlny, první dvě v přirozené barvě, následující dvě nabarvené barvami na vlnu. Páté přadénko je strojově předená příze ve složení merino, morušové hedvábí a jačí vlna. A dvě přadénka zleva jsou opět ručně předené romney, tentokrát se zapředenými odstřižky přízí z předchozích osnov.

Předení této poslední příze by samo o sobě vydalo na článek. Takzvaný „loom waste“ (první a poslední centimetry osnovy, které nelze protkat útkem, protože je za ně osnova připevněná na stav), si schovávám od začátku tkaní. Za ty roky se mi toho nahromadilo opravdu hodně, jednou z toho bude moc pěkná tapiserie. Ale tohle použití hedvábných odstřižků mě baví víc. Jen to rozmotávání nitek je příliš pracné na to, abych ty svoje zásoby vůbec kdy zvládla tímto způsobem spotřebovat. Škoda.

Ne každý můj projekt začíná na papíře, mnohem častěji tkám prostě z hlavy, bez předloh, bez poznámek, mnohem víc intuitivně a s otevřenou myslí. Tkanina si říká, co potřebuje, a já důvěřuji rukám a procesu. Tohle bylo ale jiné.

Tentokrát jsem měla v hlavě vytvořenou naprosto konkrétní podobu mé budoucí šály. Znala jsem ji do posledního detailu, jen jsem netušila, na co budu jako tkadlena stačit a co do nití nikdy promítnout nedokážu.

Začala jsem tedy předlohou. Je to zase úplně jiný způsob práce, než na jaký jsem u tkaní zvyklá. Já se totiž velmi ráda nechávám unášet na vlně intuitivního tkaní, kdy hodně přemýšlím na začátku celého procesu, seznamuju se s motivacemi a celým konceptem toho, co mám utkat, a při samotném tkaní už nechávám tohle celé skrze sebe tak nějak plynout.

Nejdříve jsem vzala pastely a namalovala si skicu. Tu jsem pak rozebrala na základní obrysy a překreslila ji 1:1 přesně tak, jak měla být zachycena na šále. A nasnovaná osnova mohla jít na stav.

Vidíte v tom ta soví pírka?

Trpělivě mi na stavu vyčkávala dlouhé čtyři měsíce. Pátý trvalo předení materiálu. Šestý přemýšlení o tom, jestli se do ní opravdu pustím. A několik let, když se vrátím k inspiraci.

Technika clasped weft, kterou jsem hodlala použít pro to, abych na na první pohled jednobarevné osnově útkem vytkala obraz sovy, není bez limitů. Když to ale teď zpětně píšu, musím říct, že já jsem se s touhle sovičkou těm limitům ani nepřiblížila. Mnohem více limitující je tu ochota postupovat pomalu a ochota pracovat s tolika cívkami (nebo rovnou člunky) najednou. Několikrát jsem se přistihla, že hledám zkratky a přesvědčuju sebe samu, že nemám lpět na některých detailech.

Tkala jsem ji pomalu, po pár centimetrech, když jsem si k ní zrovna mohla na chvilku sednout. To první křídlo bylo nekonečné, ale postupovalo, krůček po krůčku. Netkala jsem člunky, ale každou nitku ručně napředeného útku jsem do prošlupu vkládala prsty, třeba deset nitek do jednoho řádku. A když už jsem našla svoje tempo, zasekla jsem se. Ironicky… přesně před zobákem… a celý měsíc jsem na ni ani nešáhla. Nechtělo se mi ji dotkávat. Nechtělo se mi o ní přemýšlet jako o osnově a útku, prostě mě příběh za ní tak trochu semlel. Asi jsem moc velká cíťa na to, abych tkala svoje niterní příběhy.

Jednoho večera jsem se naštvala a celou druhou půlku sovy jsem dotkala za pět hodin. To mi prostě nikdo nevysvětlí.

A vy chcete určitě slyšet ten příběh o sově a vědět, proč má na svém popelavém peří kapky krve. Asi vám řeknu jen tolik:

Les. Tma. Prázdno. Nitro. Černá. Ticho. Čas. Bosorka. Proměna. Vítr. Bílá. Druhá půlka světa. Bouře.