V roce 2021 jsem se Česko-Slovenské tkalcovské soutěže účastnila podruhé. Tento ročník byl na téma „pohádky, mýty, legendy“ a já jsem si pro inspiraci zašla do zfilmované verze pohádky O statečném kováři. 

Samotné tkaní šátku patřilo asi k těm nejpohodovějším, co mám za sebou. Tahle pohoda byla ale vyvážena zdlouhavými přípravami. Hodně jsem předla, tenkrát ještě na vřetánku, hodně jsem experimentovala, několikrát jsem barvila a jedno jediné barvení zabralo tři dny. Chtěla jsem to tentokrát zkusit trochu víc “postaru”. Výsledkem je strukturou hodně divoký šátek, chlupatý, mazlivý, plný nopků, a barviček, které jsou vidět z blízka. 

Tohle byl základ, se kterým jsem pracovala. Bílé přadénko nahoře je nopkaté morušové hedvábí, pod ním leží přadénka tussahu. Morušové hedvábí, zvlášť v této úpravě, je velmi měkké (ráda používám slovo „tekuté“) a tussah hedvábí je pro něj skvělá kombinace pro takový šátek, jaký jsem chtěla utkat. Neměl být příliš leský, rozhodně ne na první dobrou. Šlo mi o rustikální vzhled, ale nechtěla jsem, aby tkanina příliš drhla, jako by tomu bylo, kdybych místo hedvábí použila lýkové příze.

Soutěže bývají o výzvách. Tahle šátkařská je specifická i tím, že účastníci mají tkát tak, aby ve výsledku nebyl rozpoznatelný jejich rukopis, a v průběhu soutěže je povinná mlčenlivost. Šátky se hodnotí na základě anonymní fotokoláže a o výsledcích rozhoduje laická veřejnost z nosící komunity. A tady někde leží důvod toho, proč jsem se od tohoto konkrétního ročníku do soutěže už znovu nepřihlásila. Práce na tomto šátku mi totiž pomohla utřídit si představy o tom, jakým směrem má má tkalcovská tvorba směřovat a já už nemám potřebu z téhle cesty jednou ročně uhýbat, jestli mě tam náhodou nečeká ještě něco jiného.

Že se učím barvit přírodní cestou, to v té době vědělo jen pár lidí. Být tomu jinak, nejspíš bych si přírodní barvení pro soutěžní šátek nevybrala, protože to není v šátkařském tkalcovském světě příliš rozšířená praxe a já bych byla snadno odhalitelná.

Takto nějak dopadlo barvení slupkami ořešáku a cibule. Suroviny pro barvící lázeň jsem sbírala předchozí podzim a dodnes tuhle spižírnu udržuji plnou, protože tyhle barvy jsem si na hedvábí zamilovala. Ořešák i cibule jsou velmi vděčné zdroje přírodního barviva, co na přízích drží, i když mu příliš nepomáháte mořidly. Základ by byl, nastal čas hrát si s detaily. Do přízí jsem toho zapředla hodně, samotné příze jsem pak spolu seskávala tak, abych vytvořila co nejširší paletu pro snování osnovy.

Celé složení šátku bylo tedy následující:

OSNOVA: 
nopkaté morušové hedvábí, tussah – obojí barvené slupkami ořechů a cibule, v osnově kladeno na střídačku nit po nitce. K tomu byly do osnovy přidané ručně předené příze ze sóji a červeného eri hedvábí.

ÚTEK:
převážně tussah, místy nopkaté morušové hedvábí.

INLAYS:
bavlněné nopky a ručně předené červené eri hedvábí, rosa canina a sója

BARVY:
barvy šátku odpovídají těm, které se prolínají celou pohádkou:

čtyři různé odstíny hnědé – barveny slupkami ořechů
bílá – nebarvené morušové hedvábí a rosa canina
krémová – nebarvený tussah a ručně předená sója
oranžové a rezavé tóny – tussah barvený slupkami cibule nebo ručně předené červené eri hedvábí v přírodní barvě
modrá příze a různě barevné nopky- barveny práškovými barvami 

Kombinování odstínů a struktur přízí v osnově vytváří pozvolné přechody od tmavší hnědé po přírodní krémovou, s obrovským množstvím detailů patrných při pohledu z blízka. V útku se barvy střídají po sekcích.

V šátku je zatkaná Mikešova pouť, na kterou se vydává vybaven radami, odvahou a naivní představou o světě. Pohádka O Statečném kováři je plná znělých pravd a mouder, hodnot jako přátelství, soucit a láska, ale i zrady.

Vzpomínky, rady, příběhy a překážky, co Mikešovi cestu kříží, jsou na šátku symbolicky znázorněny množstvím různě barevných a různě silných nitek a nopků, které jsou ručně zapředeny do osnovních i útkových přízí, nebo jen tak přiložené k útku. Tyhle linky jsou nejdříve umístěny náhodně, až chaoticky. Postupně ale začínají sledovat pouze jeden příběh – příběh unesených princezen, z nichž jedna, ta nejmladší, se kováři zaryla do srdce. Každá jedna barevná nitka je vzpomínkou, setkáním, myšlenkou, prostě něčím, s čím se Mikeš na cestě potkal… pohádka u nás běžela při tkaní nonstop, takže se vždycky nějaký důvod, proč vložit další nitku, našel.

Cípy šátku jsou zkosené, s různě dlouhými kroucenými třásněmi a “potrhané” jako Mikešova vesta. Část modrého cípu je vytkaná leno lace v barvě i tvaru plamenů. A protože modrá je v tomto šátku barva Mikeše, značí tenhle cíp začátek jeho příběhu v kovárně. Bílá je barva princezny, připodobňované k bílé růži. Tlusté rezavé inlays patří její zakleté podobě – liščímu rarachovi, který kováře nakonec navede na správnou cestu a ukáže mu, že ne vše je tak, jako se tváří být. Rezavá je také barva plamene, ve kterém (na druhém konci šátku) shoří všechno zlé.

Šátek mi nakonec v soutěži vynesl třetí místo v kategorii tkalců – tedy v kategorii hodnocené přímo samotnými tkadlenami. Ve veřejném hlasování se neumístil, což ale bylo něco, s čím jsem od začátku počítala. Když se v nějaké komunitě pohybujete dost dlouho, získáte představu o tom, co zrovna frčí. Tenhle šátek byl cokoliv, jen ne obecně líbivý. Ocenění tkadlen si ale vážím velmi. Když vaši práci hodnotí lidé, co vaše řemeslo ovládají, je to zase jiný typ zpětné vazby, které se nám běžně nedostává.